HAKAKOLA- volné sdružení rekreačních cyklistů

Švýcarsko 1995

Passo Stelvio, St. Moritz, Davos, Andermatt, Zermatt.

Opouštíme našeho ubytovatele a jeho docela hezkou bulharskou kuchařku ( po 4 becherovkách ), sedáme do vytopených vozů a po vedlejších silnicích, od placených dálnic oddělených plotem ( jedeme tady jen my a občas přejde nějaká kráva ), míříme přes Thusis k první zastávce – Via Mala ( Špatná cesta ). Vidíme zpěněnou vodu, hrozivou soutěsku. Tušíme příběh švýcarské Julie a Romea. Před pasem S. Bernardino předjíždíme známého švýcarského cyklistu, který sdílel náš osud na pasu Flüela a i když si chtěl dát občerstvení za min. 50 franků, byl jakožto cyklista z hospody vyhozen. Na vrcholu S. Bernardino ( 2065 m ) leží asi 20 cm nového sněhu, silnice je však pouze vlhká. Čeká nás jeden z nejkrásnějších sjezdů.

Od divokých strží a sněhu sjíždíte do údolí, kde ucítíte závan blízkého jihu. Jste v zajetí kvetoucích subtropických keřů a stromů, prostě kanton Tessin. Obloha bez mráčku, teplota hodně přes 20 svádí skočit do Lago Maggiore. Projíždíme Locarnem a zastavujeme v městečku Ascona. Mondénní letovisko, středisko milovníků přírody, umělců a aristokratů. Tessinská architektura, vily, zahrady s tropickou vegetací, auta nejzvučnějších značek. Golfové hřiště, pobřežní promenáda a v dáli symbol Locarna – Madonna del Sasso. Jen těžko se loučíme, musíme však na sever, čeká nás po staletí klasická brána k jihu – průsmyk sv. Gottharda. Za Bellinzonou nás postupně opouští vůně jihu, modrá obloha a slunce, které u Lago Maggiore svítí 2000 hod. v roce. V Airolo už zase prší. Je libo projet tunelem? Ne, nebe nezná vyvolených a tak se dáme k majestátnému vrcholu St. Gotthard „starou“ cestou. Stejně ale projíždíme tunelem a jakýmsi podloubím, které chrání silnici před lavinami sněhu a kamení. Na křižovatce mezi pasy Furka a St. Gotthard máme v Hospentalu v Jugendherberge zajištěno ubytování ( včetně snídaně ).

Hospental. „Zde se cesta rozdvojuje, příteli! Kam míříš? Chceš dolů do Věčného Říma, do svatého Kolína, k německému Rýnu, nebo na západ do země Franků?“ V okolí víc než vidíme tušíme pasy Furka, Susten, Brunig, Grimsel, Nufenen, Oberalp Klausen ( že by po p. Klausovi ), kousek za kopcem je pak Grindelwald, Interlaken, Wengen. Kdo by neznal supersjezd Lauberhorn, trojici velikánů Eiger, Jungfrau a Mönch. Na jihu je však kopec z nejkopcovatějších – Matterhorn. „Chčije a chčije“. A je tady ponorková nemoc. Pravda, postele v Jugendherberge tomu přispívají (staré dřevěné 160 cm dlouhé ), pokoj „kajuta“ o 16 lidech snad taky. Trochu nás rozveseluje obrovský vojenský lunchenmeat hakakolisty-nováčka, který vytlačuje z konzervy v očekávání záchrany nejhoršího. I přes napnutou náladu a pár ostřejších slov jsme nakonec usnuli.

Byl v plánu, jenže obloha a vytrvalý déšť byl proti. Ivan Fekete si však vrní, na snídani je první. Je to jasný, celou noc se mu zdálo o švýcarským sýru ( minimálně Emmentálu – dělá se v údolí / Tal / řeky Emme ), mléku ( z modrých krav ) a čokoládě ( zřejmě Nestlé ). Dostal však hrstičku kukuřičných lupínků. Hábn sí genug?

Nálada je pod bodem mrazu. Telefonujeme na předpověď počasí. Rada starších se rozhoduje, zda jet okamžitě domů nebo ještě chvili počkat. Nakonec sedáme do aut a jedeme do Andermatu zjistit, zda je nějaká naděje na alespoň polojasno. Odpověď zni „Jaein“ – snad kdoví, možná. „Tak na tohle jsem si nemusel brát dovolenou“, jedu domů si alespoň užít víkend, podívat se na oblíbený sobotní pořad Televarieté. Část hakakolistů má sbaleno, slova váznou. V jednu vyrážíme! Snad zázrak, snad šíp Viléma Tella roztrhl mraky. Kousek modré oblohy se neskutečně rychle rozšiřuje, slunce osvětluje horskou scenérii koldokola. Bereme kola a šlapeme do sedla St. Gotthard ( 2109 m ). Nádhera! Sníh, slunce, krásná silnice, skvělá nálada. Bereme to šusem až do Andermatu a setrvačností vyjíždíme do poloviny pasu Oberalp ( 2044 m ). Nepřátelé se drží kolem ramen a jdou zkoumat historii na hospentalský hrad.

Jen ta teplá voda ve sprše je za 1 frank. HAKA váhá, pak vhodí minci do automatu. Nefunguje! Myje se ve studené ve společném žlabu. Klikař Ivan vstupuje do sprchy, zavírá dveře a „předplacená“ teplá voda zdarma omývá jeho svalnaté tělo.

A zítra jedeme na Matterhorn!

Snídaně – opět lupínky, v místnosti 5 st. C. Domácí to však řeší elektrickým fukarem a nakrájeným tmavým chlebem! Ivanovi se to zamlouvá, připomíná mu Liberec. ( Že domácí nakrájel náš chleba neví. )

Cestujeme autem, kola na střeše. St. Gotthard, sjezd dolů a už stoupáme pasem Nufenen. Silnice je prořízlá sněhovou frézou v závějích které dosahují až 10 metrů. Jedeme jak sněhovým tunelem. Ale to už na nás zleva kyne nádherný Simplonpass, zdraví Visp. Parkujeme u Staldenu a vyrážíme přes Täsch do Zermattu! Od Täsche, kde je konečná všem vozidlům na benzínový a naftový pohon, neustále sleduji horizont v očekávání modly hor, zvané Matterhorn. Všudypřítomná železnice odděluje silnici od bystřiny. To už však jsem na vrcholu dnešního blaha ( kde je Bláha ? ) – v dáli se majestátně tyčí hora hor! Na světě jsou neskutečně krásné hory, kopce, skály. Matterhorn je však jeden. Měří jen 4477 m, jeho tvar nemá v přírodní říši obdoby. Snad by mu mohly konkurovat jisté křivky z říše živočišné, nevím!

Kochám se pohledem, Matterhorn však ukazuje svoji sílu, cudnost, nedotknutelnost. Svůdně se zahaluje do mlhavého závoje, ne celý, dráždí nás představami jeho - své krásy. „Přitahuje mě jak magnet. Ze stanice na Kleinen Matterhorn sleduju jeho slavnějšího kolegu. Ještě skupinové foto a jedeme. Je hezky a tak umocňujeme obrovský zážitek malým výletem do Saas Fee. Tolik čtyřtisícovek dokola snad nikde na světě není. Dufourspitze ( Monte Rosa – 4634 – nejvyšší hora Švýcarska ) je co bys kamenem dohodil.

Byl to krásný den, skvělý výlet!

Byl to zajímavý ročník. Náročný na psychiku i fyziku. Ukázal, že v Evropě jsou i čtyřticícovky. Dotkli jsme se přírody jedné z nejbohatších zemí na světě, Švýcarska.

Grüezi mitenand! Buďte zdrávi spolek!

Úvodní strana	Společné akce	Kam příště	Seznam Hakakolistů	Kolář	Zajímavé odkazy

Švýcarsko 1995 Passo Stelvio, St. Moritz, Davos, Andermatt, Zermatt.
Termín:	12.-18.6.1995
Účastníci:	Havlík Karel Koubek Ladislav Bláha Jaroslav Černý Ivan Petrák Pavel Šmaus Petr Cetl Vladimír Bobek Jiří Hanuš Jaroslav Klejch Milan Krpenský Aleš

Trasa:	Mladá Boleslav, Praha, Klenčí, Regensburg, München, Garmisch-Partenkirchen, Fern-Pass, Landeck, Samnaun, Pso d. Stélvio, Bormio, Livigno, Pso d. Bernina, St. Moritz, Zernez, Susch, Flüelapass, Davos, Albulapass, Thusis, Via Mala, Pso d. S. Bernardino, Bellinzona, Locarno, Ascona, St. Gotthard, Hospental, Andermat, Nufenenpass, Visp, Zermatt, Saas Fee, Oberalp-pass, Chur, Vaduz, Arlbergtunnel, Innsbruck, Salzburg, Linz, Č. Budějovice, Praha, MB

1. den	Odjezd 12.06.1995 ( pondělí ) v 18 hod. z Mladé Boleslavi. Jízda Non-Stop, počasí nic moc. Nálada však dobrá, čekají nás velké věci!
2. den	Za občasného usínání řidičů a spánku spolucestujících projíždíme Landeck a míříme na Martinu. Jakožto správní čeští cestovatelé si však odskočíme vpravo vzhůru do továrny na lyžování a bezcelní zóny – Samnaun. Počasí dost špatné ( p. Kemr by řekl „chčije a chčije“ ), nám však zvedla náladu cena benzínu ( levnější než v ČR ). U benzínky jsme klukům švýcarskejm vycmrndali teplou vodu a hurá dál. Lepší protažení zvadlých údů jsme si nemohli naplánovat! Stilfserjoch – Pso d. Stélvio!!! 2760 metrů n.m. Mraky se roztáhly, zastavujeme a ve výšce 1300 m. sedáme na kola. Čeká nás 17 km stoupání, převýšení 1460 m. Je to však super zážitek na který se nezapomíná. Dokázali jsme to! Náš peloton cestou rozdělila výkonnost, defekty, závěrem i dvě laviny, nahoru jsme však dorazili prakticky všichni v podstatě dle čísel HAKAKOLY. Za vůně italskýho kapučína probíráme s barmanem neotřesitelné postavení „Bombera“ Tomáše Skuhravého v italském fotbale. Sjezd dolů činil některým potíže, to však už koukáme vzhůru na sjezdovky v Bórmiu. Pasem d´Eira, které trochu připomíná měsíční krajinu, jedeme k další bezcelní zóně. Z Livigna je to už jen skok do Švýcarska. Pso d. Bernina, všude samé hory, jezera a jezírka, železnice. Vjíždíme do dost známého a ne právě levného St. Moritze. Máme v úmyslu se ubytovat. Bohužel protiatomový kryty jsou ještě mimo sezónu a protože „chčije a chčije“ a začíná se stmívat, situace nikterak růžová. Nakonec se přesouváme do městečka Susch. Vaříme grog. Za stálého hukotu horské bystřiny a s nadějí na lepší počasí usínáme.
3. den	Okruh dlouhých peněz Ráno jak vyšité pro cyklistiku! Sluníčko, modrá obloha. Chopí se nás skvělá nálada. Jako zkušení cykloturisté, protřelí světem ( Jizerské hory a okolí ), navlékáme krátká trika a kalhoty, bereme pár franků a nedočkavě vyrážíme! Před námi Flüelapass. Za ním Davos. Stoupáme po krásné silnici, cítíme sílu v nohou i duši, naše sebevědomí zvedají nápisy na silnici ( hop Berzin a další ) – nedávno tady jel závod okolo Švýcarska! Po 11 km stoupání síly v nohách poněkud ubylo, no a když u zdánlivého vrcholu ( nějaký vysílač ) kopec nekončil a objevilo se další nekonečné stoupání, první sněhové vločky a led na silnici, nálada trochu opadá. Je tady však vrchol a útulná horská chata. Jenže když si i v pořadí 6. cyklista odmítl objednat nejlevnější čaj ( 3 franky – cca 70 Kč ), hospodská s dirndlem nás nemilosrdně vyhazuje jak bezdomovce na mráz! Energie, kterou vydaly naše svaly částečně na jízdu ale také na teplo ( až se z některých lilo a kouřilo ), začala měnit skupenství ( z teplé kapalné coby pot, na studenou pevnou coby led a jinovatka ). Ale to už je poslední cyklista na vrcholu ( 2383 m ), nenecháváme ho vychladnout ( moc nám děkuje ) a spouštíme se dolů. Protože jde o kopec celkem symetrický, 13 km vyšlapaných nahoru nás čeká i dolu. Tlak, teplota, rosný bod: No, zkrátka, trochu sněžilo, po sluníčku ani památka, teplota na nule a taky to foukalo. 13 km se dá s kopce jet tak 20 minut ( dost velké serpentiny ), jenže tím zvyšujeme sílu větru na 90 km/h, což už dost studí. Krátká trika ani papírový pětifrank nás moc nehřejí, prsty mrznou, chtělo by to palčáky. Ivan Černý zvaný Fekete je mistrem improvizace. Zastavuje u prvního koše, navléká na ruce dva igelitové pytlíky a rozjíždí to jako o závod. Do Davosu dojíždíme, klepeme se však jak ratlíci. Zkoušíme se ohřát v Informacích, řeší to však až nádražní restaurace. Švýcarský holky něco při pohledu na Ivana Fekete pořád vesele švytoří – schwyzují a ukazují na pytlíky stále ještě navlečené na jeho rukách. Pytlíky jsou totiž od Damenbinden ( … a s křidélky – proto ten Ivan tak letěl do toho údolí )! Čaj chutná skvěle, otáčíme ho 2-3x, vůbec nám nevadí ona „standardní“ cena 3 franky. Občas prší. Když jsme sdělili číšnici že Tee schon nicht mehr, sedáme zahřátí na kola a projíždíme Davosem. Představujeme si, jak ze zdejšího Světového Ekonomickéh Fóra bankéři z celého světa ( i náš pan Klaus ) řídí finanční operace celého světa, stanovují kursy, kouří doutníky, pijí šampaňské, po obědě si zaletí helikoptérou na sjezdovku a večer jdou s tiskovou mluvčí do kasína. Náš peloton je tou představou tak ovlivněn, že se dělí na dvě skupiny – lichá a sudá. Lichá jede po předem stanovené trase ( okruh dlouhých peněz ), sudá se rozhodne otočit kola a po známé trase – tedy nejkratší cestou – jet zpět na základnu. V tomto okamžiku ještě netušíme, že náš první okruh ( Dlouhých peněz ) se pomalu přeměňuje, alespoň názvem, na náš druhý okruh –„Ledových mužů“. Lichá skupina ukrajuje pravidelným tempem první km Albulapassu. Kochá se neskutečnými scenériemi hor, údolí, mostů, viaduktů. Tak tohle jsou ty švýcarské železnice! Na Albulapassu ( 2312 ) hřeje lichou skupinu pouze pomyšlení, že kopce jsou prakticky za námi. ( Sudou skupinu hřeje v tu dobu zcela něco jiného.) „Připadám si jako Hanč, jen ta flanelová košile mi bohužel chybí. S omrzlíma rukama na brzdách se spouštím 15 km dolů s kopce. Jindy vychutnávaje prudký sjezd, klopíc zatáčky a hravě překračujíc povolenou rychlost na našich silnicích, jedu teď tak aby to moc nefoukalo, až skoro ztrácím balanc. Jsem dole. Ve vesnici zahlédnu přes ledem pokryté cyklistické brýle Gasthaus! To je to místo, kam se musím trefit, před kterým musím zastavit. Podařilo se. Jenže slézt s kola mi činí značné potíže, zmrzlou rukou na 13. pokus otevírám klikou dveře. Ještě že klika nebyla železná – asi bych k ní přimrzl. Štamgasti otáčejí hlavy, nevěřícně kulí oči na zcela promodralého cyklistu. Prsty mám tak zkřehlé, že helmu nemůžu rozepnout a tak v ní piju jeden čaj za druhým. To bych ale nesměl být Hakakolista, abych to vzdal. To by musel p. Klaus chodit po Pražským hradě jako prezident abych vám hoši udělal tu radost a vzdal! A tak šlapu, déšť ani nevnímám. Pár km před naším dočasným domovem vidím dva kamarády z lichého družstva, jak mi jedou autem naproti. Tak oni už dorazili a teď nás ( za mnou je ještě jeden kolega ) jedou zachránit. Ne, žádnej sběrnej autobus nebude, dojedu do cíle po svých. Co tam asi dělaj kluci ze sudýho družstva, kteří to vzali tou nejkratší a tím i nejrychlejší cestou. Za pocitů absolutního vítěze ( něco jako pokořitel Kanálu p. Venclovský ) se usazuju ve sprše. Voda je nádherně teplá, je mi skvěle. Až později zjišťuju, že jsem si pustil pouze studenou ( 12 st. je však v tuto chvíli skoro bod varu ). Kamarádi z lichýho družstva přivážejí vyčerpanýho kamaráda, kterého našli na louce, na bobečku, kolo v příkopě. Snad už myslel na zajíčka ve své jamce. Nechtěl odtamtud – že s nima nikam nepůjde a zůstane tam!“ No a sudá skupina? Přijela až při soumraku. Na sedle jí po 13 km stoupání zastavili švýcarští cestáři, kteří odstřelovali silnici. „Ono tam něco ve smyslu – Štráse ist bis 18 úr gešpért – vír šísen“. Hoši měli dvě možnosti. Buď se spustit 13 km znovu dolů do nádražní restaurace nebo přečkat 3 hodiny nahoře ( zhruba stejná doba jako sjet dolů, dát si čaj a 1 a půl hodiny zase šlapat nahoru. ) Když nahoře vychladli – teplota opět na 0, začalo jít do tuhého. Zachránil je plechový kontejner – sklad cestářů. Alespoň v něm nefoukalo a nesněžilo do něj. Průběžně si pak půjčovali žlutý gumový cestářský oblek. Sice moc teplej nebyl, ale měl na rozdíl od cyklistickýho trika dlouhý rukávy. Rozhodující pro záchranu byla i tzv. letlampa, kterou se navzájem „ošlehávali“, dokud nepropálili gumový oblek. Po konci „šísen“ se spustili na základnu. Ve sprše roztáli! Konec dobrý, grog taky dobrý! Tak to byl náš třetí den a okruh dlouhých peněz!
4. den	Odpočinkový den. Opouštíme našeho ubytovatele a jeho docela hezkou bulharskou kuchařku ( po 4 becherovkách ), sedáme do vytopených vozů a po vedlejších silnicích, od placených dálnic oddělených plotem ( jedeme tady jen my a občas přejde nějaká kráva ), míříme přes Thusis k první zastávce – Via Mala ( Špatná cesta ). Vidíme zpěněnou vodu, hrozivou soutěsku. Tušíme příběh švýcarské Julie a Romea. Před pasem S. Bernardino předjíždíme známého švýcarského cyklistu, který sdílel náš osud na pasu Flüela a i když si chtěl dát občerstvení za min. 50 franků, byl jakožto cyklista z hospody vyhozen. Na vrcholu S. Bernardino ( 2065 m ) leží asi 20 cm nového sněhu, silnice je však pouze vlhká. Čeká nás jeden z nejkrásnějších sjezdů. Od divokých strží a sněhu sjíždíte do údolí, kde ucítíte závan blízkého jihu. Jste v zajetí kvetoucích subtropických keřů a stromů, prostě kanton Tessin. Obloha bez mráčku, teplota hodně přes 20 svádí skočit do Lago Maggiore. Projíždíme Locarnem a zastavujeme v městečku Ascona. Mondénní letovisko, středisko milovníků přírody, umělců a aristokratů. Tessinská architektura, vily, zahrady s tropickou vegetací, auta nejzvučnějších značek. Golfové hřiště, pobřežní promenáda a v dáli symbol Locarna – Madonna del Sasso. Jen těžko se loučíme, musíme však na sever, čeká nás po staletí klasická brána k jihu – průsmyk sv. Gottharda. Za Bellinzonou nás postupně opouští vůně jihu, modrá obloha a slunce, které u Lago Maggiore svítí 2000 hod. v roce. V Airolo už zase prší. Je libo projet tunelem? Ne, nebe nezná vyvolených a tak se dáme k majestátnému vrcholu St. Gotthard „starou“ cestou. Stejně ale projíždíme tunelem a jakýmsi podloubím, které chrání silnici před lavinami sněhu a kamení. Na křižovatce mezi pasy Furka a St. Gotthard máme v Hospentalu v Jugendherberge zajištěno ubytování ( včetně snídaně ). Hospental. „Zde se cesta rozdvojuje, příteli! Kam míříš? Chceš dolů do Věčného Říma, do svatého Kolína, k německému Rýnu, nebo na západ do země Franků?“ V okolí víc než vidíme tušíme pasy Furka, Susten, Brunig, Grimsel, Nufenen, Oberalp Klausen ( že by po p. Klausovi ), kousek za kopcem je pak Grindelwald, Interlaken, Wengen. Kdo by neznal supersjezd Lauberhorn, trojici velikánů Eiger, Jungfrau a Mönch. Na jihu je však kopec z nejkopcovatějších – Matterhorn. „Chčije a chčije“. A je tady ponorková nemoc. Pravda, postele v Jugendherberge tomu přispívají (staré dřevěné 160 cm dlouhé ), pokoj „kajuta“ o 16 lidech snad taky. Trochu nás rozveseluje obrovský vojenský lunchenmeat hakakolisty-nováčka, který vytlačuje z konzervy v očekávání záchrany nejhoršího. I přes napnutou náladu a pár ostřejších slov jsme nakonec usnuli.
5. den	Okruh ledových mužů. ( St. Gotthard, Furkapass, Rhone-Gletscher, Sustenpass, Stein-Gletscher ) Byl v plánu, jenže obloha a vytrvalý déšť byl proti. Ivan Fekete si však vrní, na snídani je první. Je to jasný, celou noc se mu zdálo o švýcarským sýru ( minimálně Emmentálu – dělá se v údolí / Tal / řeky Emme ), mléku ( z modrých krav ) a čokoládě ( zřejmě Nestlé ). Dostal však hrstičku kukuřičných lupínků. Hábn sí genug? Nálada je pod bodem mrazu. Telefonujeme na předpověď počasí. Rada starších se rozhoduje, zda jet okamžitě domů nebo ještě chvili počkat. Nakonec sedáme do aut a jedeme do Andermatu zjistit, zda je nějaká naděje na alespoň polojasno. Odpověď zni „Jaein“ – snad kdoví, možná. „Tak na tohle jsem si nemusel brát dovolenou“, jedu domů si alespoň užít víkend, podívat se na oblíbený sobotní pořad Televarieté. Část hakakolistů má sbaleno, slova váznou. V jednu vyrážíme! Snad zázrak, snad šíp Viléma Tella roztrhl mraky. Kousek modré oblohy se neskutečně rychle rozšiřuje, slunce osvětluje horskou scenérii koldokola. Bereme kola a šlapeme do sedla St. Gotthard ( 2109 m ). Nádhera! Sníh, slunce, krásná silnice, skvělá nálada. Bereme to šusem až do Andermatu a setrvačností vyjíždíme do poloviny pasu Oberalp ( 2044 m ). Nepřátelé se drží kolem ramen a jdou zkoumat historii na hospentalský hrad. Jen ta teplá voda ve sprše je za 1 frank. HAKA váhá, pak vhodí minci do automatu. Nefunguje! Myje se ve studené ve společném žlabu. Klikař Ivan vstupuje do sprchy, zavírá dveře a „předplacená“ teplá voda zdarma omývá jeho svalnaté tělo. A zítra jedeme na Matterhorn!
6.den	Den lezců Snídaně – opět lupínky, v místnosti 5 st. C. Domácí to však řeší elektrickým fukarem a nakrájeným tmavým chlebem! Ivanovi se to zamlouvá, připomíná mu Liberec. ( Že domácí nakrájel náš chleba neví. ) Cestujeme autem, kola na střeše. St. Gotthard, sjezd dolů a už stoupáme pasem Nufenen. Silnice je prořízlá sněhovou frézou v závějích které dosahují až 10 metrů. Jedeme jak sněhovým tunelem. Ale to už na nás zleva kyne nádherný Simplonpass, zdraví Visp. Parkujeme u Staldenu a vyrážíme přes Täsch do Zermattu! Od Täsche, kde je konečná všem vozidlům na benzínový a naftový pohon, neustále sleduji horizont v očekávání modly hor, zvané Matterhorn. Všudypřítomná železnice odděluje silnici od bystřiny. To už však jsem na vrcholu dnešního blaha ( kde je Bláha ? ) – v dáli se majestátně tyčí hora hor! Na světě jsou neskutečně krásné hory, kopce, skály. Matterhorn je však jeden. Měří jen 4477 m, jeho tvar nemá v přírodní říši obdoby. Snad by mu mohly konkurovat jisté křivky z říše živočišné, nevím! Kochám se pohledem, Matterhorn však ukazuje svoji sílu, cudnost, nedotknutelnost. Svůdně se zahaluje do mlhavého závoje, ne celý, dráždí nás představami jeho - své krásy. „Přitahuje mě jak magnet. Ze stanice na Kleinen Matterhorn sleduju jeho slavnějšího kolegu. Ještě skupinové foto a jedeme. Je hezky a tak umocňujeme obrovský zážitek malým výletem do Saas Fee. Tolik čtyřtisícovek dokola snad nikde na světě není. Dufourspitze ( Monte Rosa – 4634 – nejvyšší hora Švýcarska ) je co bys kamenem dohodil. Byl to krásný den, skvělý výlet!
7.den	Balíme, jedeme domů. Řidiči řídí, cyklisti hakakolisti si ještě užívají kopců a sjezdů. Takhle se dostáváme na Oberalp-pass a dále údolím až k Rýnu. To už však jedeme v autech a míříme za posledním turistickým cílem – do Lichtenštejnského knížectví. Prohlížíme Vaduz. Projíždíme snad nejdelším tunelem v Evropě ( Arlberg ) a v duchu hodnotíme náš zájezd, 5. ročník Hakakoly. Innsbruck, Salzburg, Linz – po dálnicích to pěkně frčí. Překračujeme hranice, projíždíme Budějicema, za chvíli jsme v Praze. No a odsud je kousek do hlavního města automobilů a pro některé ještě kousek do Liberce.
Byl to zajímavý ročník. Náročný na psychiku i fyziku. Ukázal, že v Evropě jsou i čtyřticícovky. Dotkli jsme se přírody jedné z nejbohatších zemí na světě, Švýcarska.
Grüezi mitenand! Buďte zdrávi spolek! Švýcarsko • Rozloha 41 293 km ( ČR 78 865 ) • Nejvyšší hora Dufourspitze 4634 m ( Sněžka 1602 ) • Nejdelší řeka Rhein • Počet obyvatel 7,050 mil ( ČR 10,330 ) • Státní zřízení pluralitní federativní republika -Švýcarská konfederace 26 kantonů, od 1813 neutrální stát 1291 – Věčný spolek ( kanton Schwyz, Uri a Unterwalden – počátek státu ) • Ozbrojené síly profesionál. – 1600, zálohy 625 tis.- každoročně cvičí • Největší města Zurich 855 tis., Genéve 405 tis., Basel 365 tis. - Hlavní město Bern • Úřední jazyk němčina, francouzština, italština, rétorománština • Měna 1 švýcarský frank ( Sw F ) = 100 centimů • HDP/obyv. 34,6 tis US dolarů ( ČR 3,030 tis ) • Evropské sídlo OSN LK ( KOLA )